Krev a dárcovství krve

1. Karolína Kundrátová a Petra Polášková Krev a dárcovství krve

2. Funkce krve • transportní • přenos dýchacích plynů – zajišťuje transport kyslíku (O2) z plic do tkání a oxidu uhličitého (CO2)naopak. Kyslík je nezbytný pro oxidativní (aerobní) metabolismus naprosté většiny buněk a oxid uhličitý vzniká jako odpadní produkt tohoto metabolismu. • rozvoj živin a odvádění zplodin – krev rozvádí živiny a produkty nezbytné pro fungování tkání či celého organismu – např. hormony, růstové faktory. • odvání zplodiny metabolismu k těm orgánům, které je eliminují (ledviny, játra, plíce, kůže). • rozvoj tepla po těle (vyrovnává teplotní rozdíly mezi orgány) – podílí se na udržování stálé tělesné teploty – rozvojem tepla po těle; regulace prokrvení kůže ovlivňuje množství tepla z těla uvolněného.

3. specifické • udržení homeostázy (osmotický tlak, pH) – podílí se na udržování stálosti vnitřního prostředí – homeostáza; účastní se regulace a udržování stálého rozmezí pH (tj.aktuální reakce) vnitřního prostředí. • obranné – je místem imunitní obrany proti cizorodým látkám a organismům i vlastním poškozením či chorobně změněným strukturám. Tuto roli zajišťují bílé krvinky a protilátky v krevní plazmě.

4. Složení krve: 55% plazma 45% krevní elementy Aby krev plnila všechny své funkce, musí být kompletní. Každá její součást má nezastupitelnou roli. Složení krve je komplexní a přes četné snahy se dosud nepodařilo vyrobit umělou plnohodnotnou náhradu krve.

5. Krevní plazma • Krevní plazma je nažloutlá, mírně opaleskující tekutina. Je tekutou složkou krve. Její složení je za fyziologických podmínek stálé. Plazma není pouze vehikulum pro krevní elementy a pro transport látek mezi různými orgány a tkáněmi, ale má též četné specifické funkce. • Objem plazmy činí u dospělého člověka okolo 5% tělesné hmotnosti, čemuž odpovídá 2,8 – 3,5 l. Podíl plazmy z celkové extracelulární tekutiny činí 25 %. • Voda (H2O) představuje 91-92% jejího objemu. Látky v ní rozpuštěné zaujímají 8-9% (jsou to látky organické a anorganické). • Udržování stálého pH ve fyziologickém rozmezí 7,4+-0,04 je životně nezbytné.

6. Složení krevní plazmy • I.Anorganické látky • Anorganické látky jsou kromě vody (H2O) reprezentovány zejména chloridem sodným (NaCl). Hlavním kationtem v krevní plazmě je sodíkový iont (Na+), který je hlavním kationtem v ECT. Nejdůležitějšími anionty jsou anionty chloridové (Cl-) a hydrogenuhličitanové (HCO3-). Kationty kalia, kalcia a magnezia a fosfátové a sulfátové anionty jsou přítomny pouze v malém množství. • Elektrolyty krevní plazmy (sodík, chloridy a hydrogenuhličitany) jsou významné pro její fyzikálně chemické vlastnosti jako je osmotický tlak, objem a pH. Celkový osmotický tlak krevní plazmy je 690 kPa.

7. II.Organické látky • Organické látky jsou zastoupeny několika skupinami. Jsou to bílkoviny=proteiny, cukry=sacharidy, aminokyseliny, vitaminy, žlučová barviva, močovina, kreatinin, tuky=lipidy aj. • Bílkoviny – v krevní plazmě je jich více než 100 typů. V celém objemu plazmy je jich okolo 200g. Nejvýznamnější proteiny jsou: albuminy, globuliny a fibrinogen. Synteza většiny plazmatický proteinů probíhá v játrech. γ-globuliny jsou tvořeny aktivovanými B-lymfocyty neboli plazmatickými buňkami. Jsou stále odbourávány a znovu tvořeny. Mezi jaterními, plazmatickými a tkáňovými bílkovinami existuje stálá výměna • Poměr mezi albuminy a globuliny – albumino-globulinový kvocient – se pohybuje mezi hodnotami 1,5 až 2,0. Globuliny se dále dělí na α1, α2, β1, β2 a γ.

8. Funkce plazmatických proteinů: • udržování objemu plazmy • transportní funkce – je významná zvláště pro látky nerozpustné ve vodě – především tuky, ale krevní plazma transportuje také hormony, vitamíny, enzymy, případné látky apod. • udržování izohydrie – mají funkci nárazníků a účastní se na udržování stálého pH • nutriční význam – v organismu neexistuje proteinová zásoba v pravém slova smyslu. Za určitých okolností (např.při bílkovinné karenci, hladovění aj.)mohou být mobilizovány některé tělesné bílkoviny, především z krevní plazmy. Jejich odbouráváním jsou získávány aminokyseliny pro syntézu životně nezbytných proteinů. • albuminy a některé globuliny jsou schopné vázat na sebe celou řadu látek (vitamínů, hormonů, minerálů, léčiv aj.) a tyto látky přenášet. Jako součást tzv. lipopoteinových částic transportují v krvi látky tukové povahy. • jsou stavebními kameny všech buněk

9. Funkce plazmatických proteinů: • obrana organismu proti infekci – mezi γ-globuliny patří imunoglobuliny. Jsou to cirkulující protilátky proti různým antigenům • fyziologické množství, kvalita a vzájemný poměr plazmatických bílkovin jsou významné pro udržení homogenní vazkosti krve a také k zachování tekutosti krve (suspenzní stability). • fibrinogen a další koagulační faktory se uplatňují při srážení krve=hemokoagulaci a chrání tak organismus před ztrátami krve při krvácení Hlavním cukrem krevní plazmy je glukóza. Hladina glukózy - glykemie je fyziologicky udržována v konstantním rozmezí hormonální regulací (dominantní roli hrají hormony inzulin a glukagon). Jako tzv. normoglykemii označujeme koncentraci glukózy v plazmě 3,8 – 6,2 mmol/l. Hypoglykemie je snížení kolcentrace glukózy a hyperglykemine představuje zvýšení koncentrace glukózy.

10. Krevní elementy • Červené krvinky = erytrocyty Na obrázku vidíme v 600násobném zvětšení červené krvinky vyplňující tenkou kapiláru • Bílé krvinky = leukocyty Bílé krevní buňky • Krevní destičky = trombocyty Řezy krevní destičkou - podle obrazu v elektronovém mikroskopu, zvětšeno 30000krát

11. Tvorba krevních elementů • Mezi krevní elementy řadíme červené a bílé krvinky (buňky) a krevní destičky (buněčné úlomky, nikoliv buňky). Jednotlivé krevní elementy mají rozdílnou stavbu, počet i funkci. Mají omezenou dobu života, od několika hodin do týdnů až měsíců (s výjimkou některých dlouhožijících lymfocytů). Mají-li být v krvi udržovány jejich normální počty, musí být jejich naprogramovaná smrt kompenzována jejich neustálou produkcí. Má-li tato produkce probíhat nerušeně po celý život, musí existovat taková buněčná populace, která je nepřetržitým zdrojem krevních buněk. Takovou buněčnou populací jsou krvetvorné kmenové buňky. Tyto buňky mají dvě základní vlastnosti: • 1.schopnost sebeobnovy – dělením vznikne nová kmenová buňka • 2.schopnost se diferencovat do několika individuálních vývojových linií, na jejichž konci je zralá krvinka nebo megakaryocyt (který se pak rozpadne na destičky).

12. Červené krvinky=erytrocyty • Červená krvinka je jedna z nejspecializovanějších a zároveň nejjednodušších buněk. Během svého vývoje ztrácí buněčné jádro, takže zralé erytrocyty jsou bezjaderné. Jsou dokonale přizpůsobené a vybavené jak rozměry, tvarem, tak i počtem a obsahem ke své funkci – transportu dýchacích plynů (O2 a CO2) mezi plicními alveoly a tkáněmi. • Žijí 110-120 dnů a za dobu svého života urazí v krevní cirkulaci okolo 1000km. • V krvi se vyskytují červené krvinky menší = mikrocyty a větší = makrocyty.

13. Hemolýza • Červené krvinky jsou přes svou začnou pružnost a deformovanost citlivé vůči různým vlivům. Jejich membrána se porušuje některými fyzikálními a chemickými činiteli a obsah erytrocytu vytéká ven z buňky. Tento jev se nazývá hemolýza. Rozlišujeme: • osmotická hemolýza – krvinky přijímají vodu, zduřují se →mění se v kouli, dojde ke vzniku membránových defektů, jimiž uniká hemoglobin a další látky. • fyzikální hemolýza – nastává např. při třepání, šlehání, působení ultrazvuku, vysoké nebo nízké teploty apod. • chemická hemolýza – vliv tukových rozpouštědel, silných kyselin a zásad, látek silně snižujících povrchové napětí, rostlinných glykosidů a saponinů apod. • toxická hemolýza – způsobují ji bakteriální toxiny, nebo hadí, protozoární či rostlinné jedy • imunologická hemolýza – vznikají při ní membránové defekty, z buňky unikají makromolekuly i bez osmotického zduření.

14. Hemoglobin • Nejdůležitější složka erytrocytů je červené krevní barvivo – hemoglobin. Má schopnost volně a revenzibilně vázat a uvolňovat molekulární kyslík. Účastní se také transportu oxidu uhličitého a uplatňuje se jako nárazníkový systém krve. • V lidských hemoglobinech jsou zastoupeny řetězce α, β, γ, δ, ε, a ζ. Všechny lidské hemoglobiny mají stejný hem; odlišnost tkví v globinové složce. • Molekula hemoglobinu má zhruba sférický tvar, její hmotnost činí 64 500. • Hemoglobin je jedna z nejvýznamnějších molekul živočišné říše – je konugovaná bílkovina, která se skládá ze čtyř subjednotek. Každá subjednotka je tvořena dvěma složkami - hemem a globinem.

15. Bílé krvinky=leukocyty V mikrolitru lidské krve nacházíme normálně 4000 – 11 000 bílých krvinek. Rozeznáváme tři typy: • granulocyty = polymorfonukleární lekukocyty, nejčastější z nich. Mladé granulocyty mají podkovité jádro. Toto jádro se však při stárnutí stává laločnatým. Většina granulocytů obsahuje buď neutrofilní granula = neutrofily nebo bazofilní granula = bazoly. Další dva buněčné druhy, které nalézáme v periferní krvi jsou: • lymfocyty - mají velké kulaté jádro a malé množství cytoplasmy • monocyty - mají ledvinové jádro a hodně cytoplasmy bez granulí a obraného systému, který chrání tělo před nádory a virovými, bakteriálními a parazitárními infekcemi.

16. Granulocyty Ve všech granulocytech jsou cytoplasmatická granula obsahující aktivní látky účinné při zánětlivých alergických reakcích. • Bazofily • Podobají se žírným buňkám (nejsou s nimi totožné). Obsahují histamin a heparin. • Uvolňují histamin a další mediátory[1] zánětu, jestliže jsou aktivovány faktorem sekretovaným T lymfocyty. Tento faktor uvolňuje histamin. Jsou nezbytné pro okamžité hypersenzitivní (alergické) reakce. K těmto reakcím patří odpovědi od mírné kopřivky a rhinitidy po těžký anafylatický šok. • Eozinofily • Napadají příliš velké parazity, které nelze fagocytovat. • Produkují leukotrien C4 a destičky a látky, které se účastní při rozvoji alergických chorob. Vstupují do tkání. Hojně se vyskytují ve sliznici dýchacího, vývodného močového a zažívacího ústrojí. Podílejí se zde na slizniční imunitě.

17. Neutrofily • Vyhledávají, tráví a zabíjejí bakterie. Patří k mechanismům bránícím bakteriální infekci. Jejich průměrný poločas života je 6 hodin. Je tedy potřeba vytvořit více jak 100 miliard neutrofitů denně. • Mnoho neutrofitů vstupuje do tkání. Tkáňové neutrofily se nejprve adherují k endotelu. Tento pohyb jim umožní vazba s integrinem. Protahují se stěnou kapiláry, buňkami endotelu. Mnohé vstupují do gastrointestinálního traktu a tak opouštějí organismus. • Vstup bakterií do těla vyvolává zánětlivou reakci. Kostní dřeň je stimulována k produkci a uvolňování velkého počtu neutrofilů. Bakteriální produkty reagují s plasmatickými faktory a s buňkami. Při této reakci vznikají látky, které přitahují neutrofily do infikované oblasti = chemotaxe. Složky chemotaxe jsou: komplement (C5a), leukotrieny, polypeptidy a lymfocyty žírných buněk a bazofilů.

18. Agranulocyty Jsou bílé krvinky, které neobsahují granule. Mají okrouhlé jádro. Řadíme k nim: • Monocyty • Monocyty vstupují do krve z kostní dřeně a cirkulují v ní přibližně 72 hodin. Pak se dostávají do tkání a stávají se tkáňovými makrofágy. Délka jejich přežívání asi 3 měsíce. Zdá se, že nevstupují zpět do oběhu. Některé z nich končí jako ohromné mnohojaderné buňky, známé z chronických zánětlivých nemocí, jakou je tuberkulóza. • Všechny tkáňové makrofágy pocházejí z cirkulace. Patří k nim hvězdnicovité Kupferovy buňky v játrech, plicních alveolárních makrofágů, osteoblastů a mikroglie mozku. • V minulosti se jim říkalo retikuloendoteální systém, ale obecnější název tkáňové makrofágy je přiléhavější. • Makrofágy jsou aktivovány lymfokiny z T lymfocytů. Aktivované makrofágy migrují za chemotaktickými stimuly a obklopují bakterie. Tento proces je podobný ději, probíhajícímu u neutrofilů (viz. odstavec Neutrofily) • Mají klíčovou roli v imunitě. Sekretují také téměř 100 různých látek - faktorů ovlivňujících lymfocyty a ostatní buňky, postaglandinů řady E, faktorů podporujících srážení,…

19. Lymfocyty • Po narození se část lymfocytů tvoří v kostní dřeni, ale většina je formována v lymfatických uzlinách, thymu a slezině z prekurzorů pocházejících do kostní dřeně. Lymfocyty se do krve dostávají obvykle lymfatickými cestami. Počítá se, že u lidí vstupuje denně do cirkulace pouze hrudním mízovodem 3,5 . 1010 lymfocytů; v tomto počtu jsou ovšem zahrnuty i recirkulující lymfocyty, které procházejí hrudním mízovodem vícekrát. • Lymfocyty dělíme na T-lymfocyty a B-lymfocyty,které mají důležitou funkci při buněčné a látkové imunitě.

20. Imunita = schopnost organismu bránit se proti cizorodým látkám a patogenům, které napadají a působí v těle. Dělíme ji na specifickoua nespecifickou. • Nespecifická imunita je schopnost fagocytujících buněk pohlcovat choroboplodné mikroorganismy a nebo mrtvé buňky. Buňky zabrání dalšímu množení virů. Funkci nespecifické imunity mají neutrofilní granulocyty, monocyty a makrofágové • U Specifické imunity hlavní roli hrají lymfocyty. Ty působí proti antigenu – cizorodé látce, která se dostala do organismu.

21. B – lymfocyty nejprve rozpoznávají příslušný antigen. Poté vzniknou buňky, které dělíme na: • plazmatické - odpovídají tvorbou protilátek, které likvidují antigeny a patogeny (látková – humorální imunita) • paměťové - mají schopnost opakovaně reagovat s antigeny - protilátky se vytváří rychleji a ve větším množství díky imunologické paměti - mají delší životnost • T – lymfocyty netvoří protilátky, ale diferencují se na typy, které přímo zneškodňují cizorodé látky. Tuto schopnost nazýváme buněčná imunita. Antigeny na povrchu cizích buněk se váží na receptory v plazmatické membráně T – lymfocytů a dojde k přímému kontaktu obou buněk a zničení cizorodé buňky. • T – lymfocyty omezují nádorové bujení a odmítání cizorodých tkání při transplantaci. Potlačí tento děj díky imunosupresivním látkám. Reagují na imunitní odpověď B – lymfocytů.

22. Krevní destičky=trombocyty • Krevní destičky jsou nejmenší formované elementy krve. Jsou bezjaderné a bezbarvé. Mají tvar hladkých nepravidelně okrouhlých disků o průměru 2-4 μm a tloušťce 0,5-1μm. Jejich objem (okolo 4-8fl)činí jen zlomek objemu erytrocytů. • Počet destiček činí 150 – 300.109/l krve. Nemění se u novorozenců, dětí i dospělých, během postnatálního vývoje. Asi 2/3 destiček je v cirkulaci a 1/3 ve slezině. Destičky ze sleziny se volně směňují s cirkulujícími. • Trombocyty vznikají červené kostní dřeni z tzv. megakaryocytů – obrovských buněk s mnoholaločnatým jádrem. Jejich demarkace[1] pokračuje odlamováním jednotlivých krevních destiček a jejich uvolněním do cirkulace. Regulující humorální faktory jsou některé cytokiny a trombopoetin. Trombopoetin se tvoří, podobně jako erytropoetin, v ledvinách. • Z jednoho megakaroocytu může vzniknout 1000 až 5000 trombocytů. • Doba života destiček v oběhu je 9 – 12 dní. Jejich tvorba je v rovnováze se zánikem a kolísání jejich počtu je malé.

23. Funkce destiček • Nejdůležitější a nejnápadnější funkcí destiček je jejich esenciální úloha v ochraně organismu před ztrátou krve. Bez nich by nastalo katastrofální krvácení a zánik organismu. Svým vybarvením a činností tvoří kompletní hemostatickou jednotku, která se při procesech zástavy krvácení uplatňuje jak mechanicky, tak látkově. • Hemostáza Hemostáza čili zástava krvácení je životně důležitý děj, který chrání organismus před přílišnou ztrátou krve či dokonce smrtelným vykrvácením při poranění. Hemostáza spočívá v realizaci a vzájemné souhře těchto dějů: • Reakce cév v místě poranění - vazokonstrikce • Činnost krevních destiček – jejich nahromadění v místě poranění a změny které vedou k vytvoření hemostatické zátky • Srážení krve – interakce plazmatických faktorů končící vytvořením fibrinu a definitivního trombu • K těmto třem základním dějům můžeme připojit čtvrtý, časově oddálenější, kdy se trombus odstraní fibrinolýzou a aktivitou fibrinoplastů a hladkých svalových buněk se poranění zahojí.

24. Krevní skupiny • Na plazmatických membránách erytrocytů se nachází velké množství různých antigenů. Antigeny obecně jsou struktury, které jsou rozpoznávány složkami imunitního systému. • Specifické skupinové antigeny na plazmatické membráně erytrocytu se nazývají aglutininy. Jejich přítomnost určuje příslušnost erytrocytů ke krevním skupinám. Pod pojmem krevní skupiny nebo systémy si tedy představujeme antigeny či antigenní systémy na membráně erytrocytů. Protilátky proti skupinovým antigenům jsou přirozeně přítomny v plazmě nebo se vytváří při imunizaci. Zůstávají i v séru. Reakce protilátky s příslušným antigenem spočívá v aglutinaci (shlukování) červených krvinek, proto antigeny nazýváme aglutinogeny a protilátky aglutininy.

25. Karl Landsteiner (14. 6.1868 – 24.6.1943) • byl rakouský patolog. Studoval medicínu ve Vídni a ihned po ukončení studia se rozhodl věnovat vědeckému výzkumu. Od počátku své vědecké dráhy se Karl Landsteiner zajímal o problematiku krevního séra. Během svých výzkumů zjistil, že krevní séra některých lidí shlukují červené krvinky jiných lidí v určitém zákonitém pořádku a navrhl, aby se krvinky podle povahy této reakce roztřídily do tří skupin. Objev krevních skupin, který umožnil zajistit slučivost dárcovy a příjemcovy krve, se mu podařil v roce 1901. V roce 1901 mu bylo připsáno objevení AB0 systému krevních skupin. V roce 1940 Landsteiner společně s A. Wienerem oblevil další důležitý faktor krve a nazval jej Rhesus faktor (známý jako Rh faktor-viz.kapitola Rh systém). Karl Landsteiner byl za svůj objev krevních skupin u lidí odměněn Nobelovou cenou. • Český profesor a psychiatr MUDr.Jan Jánský (1873 – 1921) v roce 1907 došel ke stejným závěrům jako Landsteiner. Kromě toho prokázal existenci čtvrté krevní skupiny – AB.

26. AB0 systém Podle krevních skupin rozdělil Dr. D´Adamo populaci na čtyři skupiny, které obsahují genetickou informaci o stravě a chování našich předků. Určení krevních skupin systému AB0(H) V tomto systému rozlišujeme 4 základní krevní skupiny - A, B, AB a 0(H) podle přítomnosti anglutinogenů A a B na povrchu membrány erytrocytů. Nositel skupiny A na aglutinogen A, skupina B obsahuje aglutinogen B, AB má oba aglutinogeny A i B. Jedinec skupiny 0 nemá aglutinogen A ani B, ale má antigen H, což je výchozí molekula pro tvorbu antigenů A i B. Proto se skupina 0 označuje též jako H.

27. Krevní skupina A • Dělí se do šesti podskupin A1 – A6, které se liší klesající antigenitou.. Největší význam mají podskupiny A1 a A2. • V populaci je zastoupena A1 osmdesáti procenty a skupina A2 necelými dvaceti procenty. Zbytek tvoří další podskupiny s přibývající částí antigenu H. • V krevní plazmě této skupiny se nachází protilátka proti aglutinogenu B (anti-B). Pokud se tedy plazma krevní skupiny A setká s krvinkami krevní skupiny B nebo AB, způsobí jejich shlukování – aglutinaci. • Krevní skupina A vznikla někde v Asii nebo Středním východě před 25 000 až 15 000 lety. • Krevní skupina A - pěstitel, usedlý, spolupracující, systematický

28. Krevní skupina B • Plazma shlukuje všechny krvinky nesoucí aglutinogen A (tedy krvinky krevní skupiny A i AB), neboť obsahuje protilátky anti-A. • Krevní skupina B vznikla někdy mezi 10 000 až 15 000lety v oblasti himalájských velehor na území současného Pákistánu a Indie. • Krevní skupina B - kočovník, vyrovnaný, pružný, tvůrčí • Krevní skupina AB • Krev této skupiny nenese v plazmě žádné aglutininy, neboť by hrozila aglutinace (shlukování) vlastních erytrocytů. • Tato krevní skupina vznikla promísením Kavkazanů s krevní skupinou A a Mongolů s krevní skupinou B před 1500 až 1200 lety. • Krevní skupina AB - záhadný, charismatický, tajemný

29. Krevní skupina 0 • Plazma této krevní skupiny má aglutininy anti-A i anti-B a aglutinuje proto krvinky nesoucí aglutinogeny A i B. Protilátky proti aglutinogenu H (anti-H) organismus nevytváří. • Tato skupina se údajně objevila na zemi před přibližně 40 000 lety v Africe. • Krevní skupina 0 - lovec, silný, spoléhá sám na sebe, vůdčí • Je pravdou, že někteří lidé mají rychlejší metabolismus, jiní zase nesnášejí určité potraviny, dalším se daří hubnout lépe. U lidí s určitou krevní skupinou jsou častější některé choroby, ale to všechno ještě neznamená, že nás lze podle naší krevní skupiny rozdělit na lovce, pěstitele, kočovníky nebo záhadné. Jeden typ stravování není vhodný pro všechny, ale vysvětlení, podle mého názoru, netkví pouze v různorodosti krevních skupin

30. Rh systém • Název tohoto systému erytrocytárních antigenů je historicky odvozen od zjištění, že sérum s protilátkami proti erytrocytům opice Maccacus rhesus (vřešťana rezavého) aglutinovalo v 85 % případů také lidské erytrocyty. Erytrocyty člověka a této opice mají na svém povrch shodný antigenní systém – Rhesus (Rh) faktor. Postupem času se ukázalo, že antigenní systém Rh je vysoce komplexní. Nejvýznamnější jsou antigeny C, D, E – dominantní a c, d, e – recesivní, vyskytující se vždy ve trojici. Jednu sadu získáváme při oplození od otce, jednu od matky. Antigen – D je nejsilnější antigen této skupiny. Pokud je antigen D, mající největší antigenitu, přítomen na membránách erytrocytů (ve formě DD nebo Dd), je daná krev Rh pozitivní (Rh+). Pokud není přítomen (kombinace antigenů dd), jedná se o Rh negativní (Rh-) krev. • Hlavní složky tohoto systému jsou polypeptidy, které jsou vázány s fosfolipidy vnější vrstvy buněčné membrány erytrocytu. • V naší populaci je 85 % Rh+ a 15 % Rh- lidí.

31. Inkompatibilita v systému Rh • Nastává pokud Rh- matka čeká Rh+ dítě (což je samozřejmě možné, pokud dítě zdědilo dominantní D antigen od otce). • Příčinou poškození plodu jsou protilátky anti-D vytvořené v těle Rh-negativní matky krvinkami plodu Rh-pozitivnímu po prvním smísení jejich krví. První těhotenství není zpravidla ohroženo, ale během porodu či potratu však mohou Rh+ erytrocyty plodu proniknout do krevního oběhu matky. Organismus matky začne produkovat protilátky, které při dalším těhotenství pronikají přes placentu a (je-li potomek opět Rh-pozitivní) napadají erytrocyty vyvíjejícího se plodu. Důsledkem je masivní hemolýza (rozpad erytrocytů) s poškozením až smrtí plodu. • Každá těhotná žena se preventivně sleduje a v případě Rh negativity se jí po každém ukončeném těhotenství (porod, potrat) podává sérum anti-D, které zničí krvinky plodu v těle matky a zabrání její imunizaci. Do 72 hodin po porodu či potratu je proto nutno podat matce protilátky – anti-D globulin! Pokud je v krvi matky již příslušný titr těchto protilátek, provádí se u novorozence ihned po narození výměnná transfúze, v krajích případech ještě u plodu.

32. Dárcovství odběr plné krve aferetické odběry tromocytaferéza -odběr krevních destiček leukaferéza -odběr bílých krvinek plazmaferéza -odběr krevní plazmy Odběrové vaky krev

33. Odběr plné krve • Dárce před odběrem absolvuje odběr vzorku na vyšetření krevního obrazu a pohovor s lékařem, který mu provede rutinní vyšetření. • Pokud je dárce propuštěn k odběru, po vyzvání přichází k samotnému odběru plné krve. V odběrovém sálu je dárci v polosedě odebráno 450 ml krve. Vlastní odběr trvá do 10 minut. • Aferetické odběry • Je metoda umožňující odběr různých složek z krve dárce nebo pacienta. Podle typu odebírané krevní složky se aferezy dělí: • Trombocytafereza – odběr krevních destiček (tombocytů) • Leukafereza – odběr bílých krvinek (leukocyty) • Plazmafereza – odběr krevní plazmy

34. Odebírá se pouze ta složka krve, která je aktuálně potřebná pro léčbu nemocných a ostatní složky se během odběru vrací dárci. • Afereza se provádí pomocí přístroje – separátoru krevních buněk. Krev se odebírá ze žíly a odvádí se hadičkou do přístroje, kde prochází přes speciální odstředivku. V ní se krev rozděluje na jednotlivé komponenty podle jejich rozdílné hustoty. Požadovaná krevní složka se odvádí do sběrného vaku, ostatní komponenty se opět mísí a plná krev se vrací bez poškození návratnou hadičkou do druhé žíly. Funkce přístroje je řízena počítačem a několikastupňovým kontrolním systémem, který hlásí všechny neobvyklé situace obsluhujícímu personálu.

35. Plazmaferéza • Plazmaferéza je selektivní odběr krevní plazmy prostřednictvím speciálních přístrojů – separátorů, přičemž buněčné složky krve jsou převedeny zpět do krevního oběhu dárce. Jejím cílem je získání většího množství kvalitní krevní plazmy, která je velice cennou a nenahraditelnou surovinou ve farmaceutickém průmyslu při výrobě celé řady léků. • Krevní plazma je tou složkou krve, která se nejrychleji obnovuje (během několika hodin až dnů). Proto lze plazmaferézu realizovat častěji a s větší výtěžností než odběr plné krve. Při jedné separaci lze získat v průměru 850 ml plazmy. Celkový objem odebrané plazmy od jednoho dárce v průběhu jednoho roku nemá překročit 15 litrů. Tento typ odběru lze tedy provádět až 17 x ročně. Interval mezi dvěma odběry by neměl být kratší než dva týdny. Jedna separace trvá zhruba jednu hodinu.

36. Dárce musí splňovat tyto kritéria: • splňuje všechna kritéria pro dárcovství krve • je ve věku 21 – 50 let • váží více než 68 kg • má kvalitní, dobře dostupné žíly (během celé separace je napojen na žílu) • v předvečer odběru se zdrží tučných jídel a alkoholu • před odběrem si zajistí zvýšený příjem tekutin (1 – 1,5 l)

37. Problémy při odběru • Přestože je darování krve pro zdravého člověka bezpečné, může občas docházet ke kolapsovým stavům (omdlení dárce). Je proto vhodné vyhnout se v den odběru činnostem, při kterých by mohlo dojít k ohrožení života V případě pilotování letadla je doporučována týdenní pauza • Ohrožení dárce krve • Při odběru krve nebo krevních komponent nehrozí žádné riziko nákazy virem HIV, hepatitidy nebo dalších infekčních nemocí, v současnosti jsou používány pouze jednorázové jehly a ostatní součásti odběrového zařízení. • Podmínky k darování krve • Před odběrem nemusí dárce nijak hladovět, pouze 14-16 hodin před odběrem omezí příjem mastných a tučných jídel a alkoholu. Je také vhodné dostatečně pít. V den odběru je vhodné lehce posnídat.

38. Nežádoucí reakce na odběr: • krevní výron, modřina (špatný vpich, krvácení do podkoží po vpichu),riziko komplikace lze snížit rádným stlačením místa vpichu po odběru • celková reakce (obvykle mdloby), je způsobena ne dost rychlým přizpůsobením krevního oběhu změnám při odběru nebo nepřiměřenou psychickou reakcí: ke mdlobě dochází nejčastěji u dárců hladovějících, „uhoněných“ a při příliš rychlém opuštění odběrového křesla, důležitý je dostatečný příjem tekutin • u přístrojových odběrů (kde je krev mimotělně mísena s protisrážlivým roztokem) může dojít vlivem kolísaní kladiny vápníku k drobným svalovým záškubům (obvykle trnutí jazyka, mravenčení rtů apod.), pokud by nebyl vápník podán nebo rychlost odběru upravena, mohlo by dojít i k větším křečím: důležité je, alby dárce byl řádně poučen a hlásil již první příznaky

39. Zajímavosti • Světový rekord dárcovství krve náleží údajně Australanovi. • Šestapadesátiletý James Harrison daroval za svůj život 480 litrů krve. Tato suma však ve mně vzbuzuje pochybnosti. Podle toho by dotyčný musel každý rok minimálně 21x darovat více než půl litru krve – to je asi 12,6 litrů krve ročně. To je číslo nereálné. U nás je dovoleno darovat krev maximálně 4x ročně asi 0,5 litru krve. • Jsou známé případy z rozvojových zemích, kde lidi kvůli penězům dávají krev až 8x ročně, nevydrží to však dlouhodobě a tomu odpovídá i věk, kterého se v průměru dožívají. Darovat však krev 21x ročně po dobu 38 let zdraví škodlivé.

40. Darovaných 450 ml krve může být užito jako sálová rezerva pro lidi s akutním krvácením, nebo může být zpracováno na jednotlivé složky a využito pro léčení specifických stavů pacientů. • Nerozlišují se vzácnější nebo méně potřebnější krevní skupiny (samozřejmě rozložení jednotlivých skupin v populaci není rovnoměrné, ale čím méně se nějaká skupina v populaci vyskytuje, tím méně je jí i mezi dárci), proto i vaše krev, ať je jakékoli skupiny, je potřebná.0 Rh- se používá jako sálová rezerva, ale upřednostňuje se transfúze krevní skupiny, jež má příjemce. • Těžce raněný člověk může během 48 hodin spotřebovat krev i od 100 dárců stejné krevní skupiny.

41. Darování periferních kmenových krvetvorných buněk • Tento typ dárcovství se hlavně využívá při léčení leukemie. Kmenové krvetvorné buňky jsou schopny obnovit tvorbu krve u pacientů po transplantaci, vyskytují se v kostní dřeni odkud je možné je vyplavit působením růstových faktorů do krevního oběhu. Po stimulaci a vyplavení je možné tyto buňky sbírat pomocí separátorů krevních buněk. Dostatečně bohatý štěp pro transplantaci se obvykle podaří připravit během dvou odběrů, které trvají několik hodin. Přesto je odběr krvetvorných buněk z periferní krve k dárci šetrnější než odběr přímo kostní dřeně, je možné vyhnout se operačnímu výkonu v narkóze a hospitalizaci. Odběr krvetvorných buněk z periferní krve se s úspěchem používá nejen u autonomních transplantací (pacient je sám sobě dárcem krvetvorných buněk), ale také u transplantací krvetvorné tkáně od příbuzných i nepříbuzných dárců.

42. Ukázka propagačního letáčku • Až budu konečně plnoletý/á budu mít mnoho možností, ale také povinností a větší zodpovědnost. Proto si vzpomenu na dárcovství krve. • Dárcovstvím pomohu – nic tím nezkazím! Ostatním to třeba zachrání život a mně to nic neudělá!

43. Další zajímavosti • Výsledky průzkumu jedné ze studentek gymnázia • Ukázka dotazníku, který jsem použila při průzkumu na středních školách a učilišti • Čau! Jsem student, něco jako ty, a pracuji na SOČ, jejíž téma je krev a vše co s ní souvisí. Součástí mé práce je také průzkum dárcovství. A proto bych se tě chtěla zeptat na několik otázek: • Daroval/a jsi už někdy krev? ANO NE • Chtěl/a bys někdy darovat krev? ANO NE • Proč ANO • Proč NE • Myslíš si, že darování krve je bezpečné? ANO NE • Co by tě přivedlo k rozhodnutí darovat krev? • Jsi-li ochotný/á, napiš mi tvůj osobní názor na dárcovství krve. Počet dotazníků: 360 Počet vyplněných dotazníků: 335

44. Dotazník - učiliště Kelč

45. Dotazník - Střední zdravotnická škola Vsetín

46. Dotazník - Gymnazium Valašské Meziříčí

47. Ukázka dotazníku který jsem použila při průzkumu na Transfůzním oddělení Okresní nemocnice ve Vsetíně • Dobrý den. • Jsem studentkou 3.ročníku gymnázia a dovoluji si Vás požádat o vyplnění tohoto anonymního dotazníku, jehož výsledky využiji ke zpracování práce vztahující se ke středoškolské odborné činnosti. • Mnohokrát děkuji. • Věk……….. • Pohlaví…………………. • Povolání………………………………. • Počet odběrů……………… • Datum……………. Počet dotazníků: 120 Počet vyplněných dotazníků: 104

48. Muži Ženy • Vyhodnocení dotazníků určených pro dárce (Transfůzní oddělení Okresní nemocnice Vsetín)

49. Muži Ženy