Třetí období antické filosofie : - tzv. Pozdní období - je to filosofie po Aristotelovi

1. Třetíobdobí antické filosofie: - tzv. Pozdní období-je to filosofie po Aristotelovi 322 př.n.l. – 6. stol.n.l. - poaristotelská filosofie + období římské

2. Helénismus • Třetí období řecké (a římské) filosofie se kryje s nástupem helénismu • S érou Alexandra Velikého (356 – 323) se řecká kultura (a tedy i filosofie) rozšířila do celého tehdejšího světa a setkala se s nejrůznějšími orientálními vlivy, které ji ovlivnili • Objevila se nová centra vzdělanosti (např. Alexandrie) • Rozpad říše Alexandra Velikého: vznik tří velkých nástupnických říší (Egypt, Sýrie, Makedonie). • Státní zřízení nástupnických států: monarchie, veškerá moc v rukou panovníka, který vládne pomocí své družiny ("příbuzní", "přátelé") a dobře organizované byrokracie. • Důsledek pro filosofii: občan se už nemohl účastnit aktivně politického života a spoluurčovat politiku státu. Politika byla v rukou vládce. Občan se teď mohl starat pouze o své osobní záležitosti - což bylo v klasické době nemyslitelné, podezřelé a opovrženíhodné. Tyto nové možnosti jednotlivce reflektuje také helénistická filosofie. • Vzestup římské republiky: porážka Makedonie (215 - 168) a ovládnutí Řecka (146), důraz na praktičnost filosofie. • V tomto pozdním období filosofie ztratila na originalitě a hloubce (nenajdeme zde žádného „velkého myslitele “), ale ne na rozmanitosti a množství soupeřících systémů. Získala také politický vliv, protože se stala vůdčí duchovní silou v římském impériu.

3. Říše Alexandra Velikého

4. Pozdní období (322 př.n.l. – 6. stol.n.l) • Stoicismus • Epikureismus • Eklekticismus • Skepticismus • Novoplatonismus

5. Epikurejci • Epikuros za Samu (341 – 270)‏ • Narodil se a vyrůstal v kolonii Athéňanů na Samu (byl athénským občanem)‏ • Dostalo se mu určitého vzdělání (školního i filosofického), ke svým učitelům se ale nechoval příliš zdvořile a k ostatním filosofům pohrdavě. Zdůrazňoval, že je samouk, a že na všechny svoje vývody přišel sám. (viz „Příběhy...“ str. 115)‏ • V roce 306 kupuje v Athénách dům se zahradou a zakládá zde svou filosofickou školu. Od té doby je tato škola známa jako „ti ze zahrady“ • Epikurovu zahradu navštěvovalo množství lidí z různých sociálních vrstev (dokonce i ženy). • Epikurejství stalo velmi populární a prudce se rozšířilo po tehdejším světě. • Epikuros a jeho učení bylo ale hodnoceno jeho myšlenkovými konkurenty velmi negativně (viz „Příběhy...“ str. 116 - 117)‏

6. Epikurejci • Základem učení epikurejců byl hedonismus (snaha o život ve slasti)‏ • Slast je synonymem štěstí, strast synonymem neštěstí. Úsilí o dosažení slasti je přirozený, legitimní cíl a smyl lidského života • Výběr slastí však má být rozumný a uvážlivý. E. Doporučoval někdy zvolit něco nepříjemného, jen proto, aby si člověk mohl lépe a intenzivněji vychutnat požitek. • Slast se podle E nevztahuje jen na smyslové požitky, ale i na intelektuální oblast. • Epikurejci neměli zájem o veřejný život. Uchylovali se do zmíněné zahrady, která tak nabyla i přeneseného významu jako útěk před neutěšenými společenskými poměry. • E. hlásal společenskou rovnost mezi lidmi • Epikureismus se snažil vyrovnat s typickým lidským existenciálním strachem: • Čtyři druhy strachu a možné řešení: • Strach, že nemůžeme dosáhnout štěstí – překonáme ho tím, že si uvědomíme, že radost, která je jediným dobrem, je snadno dosažitelná, když žijeme rozumným životem. • Strach z utrpení - překonání: Uvědomíme si, že je-li utrpení silné, pak netrvá dlouho, a je-li dlouhodobé, pak není silné. • Strach z bohů – překonání: Uvědomíme si, že bohové do lidského života nezasahují a o svět se nestarají. • Strach ze smrti – řekneme si: Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my.

7. Epikurejci • Rubrika: známe z jiných předmětů (Latina) • Stoupencem epikurejské filosofie byl římský básník Titus Lucretius Carus (99 – 55)

8. Stoicismus • Opak epikurejců, návaznost na Kyniky • Název odvozen od stoa(=sloupořadí) • Podobně jako E. usiluje o moudrý život. Pro E. dobro odpovídalo slasti, pro S. povinnosti • S. trval několik staletí a za tu dobu se značně pozměnil • Začíná v Řecku: • Zenon z Kitia • Kleanthes • Chrysippos • Později se přesouvá do Říma: • Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. – 65) • Epiktetos (asi 55 – asi 135) • Marcus Aurelius (121 – 180) viz „Příběhy...“ str. 128 – 132 viz „Příběhy...“ str. 137 – 143.

9. Stoicismus • Snaha o maximální souznění člověka se svou přirozeností – tj. s rozumem – tj. žít rozumě = ctnost • Naopak veškerá špatnost spočívá v životě nerozumném – tj. nectnostném. • Všechno další – život, zdraví, majetek, čest, nemoc, smrt, chudoba, otroctví, pohana – nejsou ani dobré, ani špatné, nýbrž lhostejné. •  Ze všeho nejdůležitější je rozeznat, co je dobré, co špatné a co lhostejné. • V tomto rozlišování nám brání naše afekty, pudy, vášně. Ty matou náš rozum, vydávají špatné nebo lhostejné za dobré a nutí nás, abychom o ně usilovali. •  Úkolem člověka je, aby proti těmto afektům, vášním a pudům bojoval. • Jestliže jsme je překonali, je dosaženo cíle ctnosti – života rozumného. • Tento stav zbavení vášní, pudů, afektů se nazývá:apatheia • Apatheia • je základem stoického učení. Kdo tohoto stavu dosáhl, je moudrý. Pouze takový člověk je svobodný, umí nahlížet a vykonávat, co je nutné. Je nezávislý na všem vnějším a suverénní jako král. Všichni ostatní lidé – a je jich většina – jsou pošetilí. • Stoikové dále hlásali, že člověk nemá sebestředně pěstovat pouze svou ctnost a o nic jiného se nestarat. Chválí lásku a spravedlnost k člověku. Láska a spravedlnost se má totiž vztahovat na všechny lidi – řecké a římské občany, otroky i barbary. Stoikové jako první ve starověku zastávají myšlenku humanismu a univerzálního kosmopolitismu. Požadovali všeobecnou lásku mezi lidmi, která překračuje všechny národní i stavovské hranice.

10. Eklekticismus • ek-lektos (=vybraný) • Reakce na mnohost filosofických systémů. Eklektikové nepřicházeli s novými objevnými koncepcemi, ale vybírali a spojovali to, co považovali za nejlepší a nejsprávnější. • Vystoupili v římské době v situaci, kdyexistovalo nepřeberné množství různých škol a myšlenkových konceptů. • Marcus Tullius Cicero (106 - 43) • Filón Alexandrijský (20 př. n. l. – 40 n.l.)

11. Skepticismus • skeptomai (= pochybuji) • Reakce na mnohost filosofických systémů. Skeptikové pochybovali o všem. Měli za to, že nic nelze spolehlivě poznat. O ničem nemůžeš spolehlivě prohlásit je to takové nebo takové. • Proti každému důvodu stojí stejně silný důvod opačný. • Pyrrhón z Élidy (360 – 270) • Jeden ze skeptiků rozšířil Sókratovo „vím, že nic nevím“ o „ale ani to nevím jistě“. • Skeptikové si kladli otázku, kdo vlastně má pravdu, a dospěli k názoru, že ji v podstatě mohou mít všichni.

12. Novoplatonismus/neoplatonismus/ • 2. - 6. stol. – poslední významná škola antické filosofie • Syntéza platonismu, náboženství, mystiky a východního myšlení • Ammónios Sakkás (175 – 242) • Plótínos (205 – 270) • Boha nazývá Plótínos Jedno, Dobro, První, Nejvyšší. Bůh sám aktivně nestvořil svět. Vše vzniklo z nejvyšší bytosti jakýmsi vyzařováním, přetékáním, emanací. Vyzařování bylo postupné, proto i dnes existují věci stupňovitě uspořádány co do dokonalosti. • Mystika –lidská duše pochází od Boha. Oddělila se tímto vyzařováním, ale oddělením ztratila na božské dokonalosti. Smyslem lidského života by mělo být dosažení opětovného sjednocení duše s Bohem, z něhož vzešla. Nejjistější cesta, která k tomu vede, je ponoření se do sebe sama, do toho božského, co je v nás, jakési „sebezapomínající se“ odevzdání, extáze, v níž dojde k sjednocení s Bohem.