Právní vědomí, aplikace a interpretace práva

1. Právní vědomí, aplikace a interpretace práva 4. přednáška (8. 3. 2010)

2. Právní vědomí Právní vědomí můžeme definovat jako představy o právu a názory na právo. Právní vědomí má dvě stránky: • znalost práva • názory na to, co je spravedlivé a co nespravedlivé

3. Znalost práva Jsou to představy lidí o platném právu, tj. o tom, co je právní a co, tedy o tom, jaké chování je právně vynutitelné veřejnou mocí. Už vzhledem ke složitosti platného práva (zvláště v moderní době) se tyto představy nemusí krýt s platným právem a také se s ním často nekryjí. Vědomí platného práva je ovšem jedním z předpokladů toho, aby platné právní normy co možná účinně ovlivňovaly lidské chování, které upravují. V moderním státě se pečuje o to, aby znalost platného práva formálně byla všem dostupná (např. když pramenem práva jsou především normativní právní akty, vyhlašují se tyto akty v úředních sbírkách).

4. Znalost práva Tyto sbírky ovšem nejsou lidovou četbou. Lidé se o platném právu dovídají většinou zprostředkovaně(z tisku, rozhlasu, televize, z různého ústního podání z druhé, třetí, čtvrté…ruky). Často zkušenostně, na základě individuálních případů vlastních či líčení druhých, spíše než na základě obecného seznámení s obsahem právních norem. Pokud se týká aplikace práva (zvláště při stanovení odpovědnosti za porušení práva), právo ovšem (s jistými modifikacemi či zmírněními v některých právních vztazích) vychází ze zásady, že ignorantia legis non excusat.

5. Dodržování práva Lze říci, že namnoze se lidé chovají v souladu s právem, aniž si uvědomují, že uskutečňují právo. Je-li právo v souladu s ekonomickými a jinými neprávními podmínkami a tendencemi života společnosti, bývají to též spíše jiné než právní stimuly, jež motivují chování většiny, a to především hmotné a morální stimuly, dále pak návyky (právo musí požadovat chování či upravovat vztahy tak, jak to většina pociťuje jako samozřejmé v daných situacích).

6. Názory na to, co je spravedlivé a co nespravedlivé Jedná se o to, co a jak by mělo či nemělo být regulováno pomocí práva, jaké zájmy a hodnoty by právo mělo zajišťovat či potlačovat apod. Běží i o hodnocení platného práva jako dobrého nebo špatného z hlediska těch či oněch zájmů a hodnot. Jde buď o ztotožnění s požadavky, jež platné právo klade na lidské chování (tj. akceptace práva)nebo se představy o spravedlnosti v tom či onom směru nebo stupni rozcházejí s tím, co stanoví platné právo.

7. Aplikace práva Aplikací práva se rozumí kvalifikovaná forma realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci, při níž dochází k podřazení (subsumpci) konkrétní skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. Výsledkem procesu aplikace práva jsou akty aplikace práva, v nichž soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné moci rozhodují o subjektivních právech a právních povinnostech fyzických a právnických osob. Aplikace práva souvisí s právními vztahy (předchází je nebo je následuje). Podstatou je rozhodování o právech a povinnostech. Toto rozhodování provádějí především soudy, ale i jiné orgány veřejné moci státní i nestátní povahy. V procesu aplikace práva je třeba zodpovědět dva druhy otázek, jejichž spojení vede k výslednému rozhodnutí. • faktické, tj. skutkové otázky - zjišťují se přímým vnímáním a dokazováním, • právní otázky - podle jaké právní normy (právních norem) se případ posoudí.

8. Druhy procesů aplikace práva V ČR existují tyto hlavní druhy řízení: • občanské soudní řízení - upravuje ho občanský soudní řád. Soudy v něm rozhodují o právech osob, převažuje zde charakter sporu. Rozlišuje se řízení nalézací, odvolací, dovolací a exekuční. • trestní řízení - upraveno trestním řádem. Má několik stádií (přípravné trestní řízení-vyšetřování, vychází se z důkazních prostředků; sestavení obžaloby-provádí ho státní zástupce; rozhodování soudu-hlavní líčení, které je založeno na sporu žalobce a obžalovaného; případně odvolací řízení; exekuce v případě odsouzení). • správní řízení - je upraveno správním řádem. V tomto řízení rozhodují správní orgány (orgány veřejné správy). Patří sem např. řízení o stavebním povolení, daňové a celní řízení, řízení o přijetí na vysokou školu apod. • některé typy řízení před Ústavním soudem - patří sem např. rozhodování o velezradě prezidenta, o ústavních stížnostech, o platnosti volby poslance nebo senátora apod. • zvláštní typy řízení - např. insolvenční řízení.

9. Zjišťování skutkového stavu První stadium procesu aplikace práva spočívá ve zjišťování skutkového stavu prostřednictvím dokazování. Důkazními prostředky jsou zejména: výpovědi účastníků řízení, svědků, znalců, znalecké posudky, listinné důkazy, doličné předměty. Orgán aplikující právo tyto důkazy hodnotí volně a to jednotlivě nebo v jejich souvislostech ve vztahu k okolnostem případu. Věrohodnost a důkazní hodnota těchto důkazů je opět stanovena tímto orgánem vzhledem k okolnostem daného případu. Dokazování je usnadňováno právními domněnkami a právními fikcemi. Právní domněnky vycházejí z určité obecné životní zkušenosti, zatímco právní fikce vycházejí z uměle vytvořeného skutkového předpokladu. Známe domněnky vyvratitelné, kde je možný důkaz opaku (je to pravidlem) a domněnky nevyvratitelné, kde důkaz opaku není možný (platí to výjimečně).

10. Řešení otázek právních Je druhým stádiem procesu aplikace práva a spočívá v nalezení právních norem, které budou aplikovány na daný případ. Orgán musí posoudit, nakolik jsou zákony a jiné právní předpisy, které chce použít na daný případ, účinné a platné. Musí sledovat změny právního řádu! Nebude vždy rozhodující účinnost a platnost právního předpisu v době rozhodování, často se postupuje podle právních předpisů již neplatných, ale účinných pro daný případ. Pokud je daný případ řešen několika právními předpisy, je nutné použít ty, které mají nejvyšší právní sílu. Mají-li tyto právní předpisy stejnou právní sílu, použije se ten, který nabyl účinnosti později nebo ten, který představuje zvláštní právní úpravu, která je odchylná od obecné právní úpravy.

11. Akt aplikace práva Akt aplikace práva (individuální právní akt) představuje rozhodnutí o konkrétních právech a povinnostech účastníků. Akt aplikace práva obsahuje: • výrok (petit, enunciát) - vlastní rozhodnutí, • odůvodnění, • poučení o opravných prostředcích. Akt aplikace práva nabývá postupně účinnosti, právní moci a vykonatelnosti.

12. Účinnost aktu aplikace práva Jedná se o schopnost vyvolat zamýšlené následky. Platí zde presumpce správnosti veřejnoprávních aktů aplikace práva (i akt vadný je účinný a funguje jako bezvadný). Existují však i nicotné právní akty: • akt aplikace práva vydá orgán, který není orgánem veřejné moci nebo nemá příslušnou pravomoc, • akt aplikace práva je sice vydán orgánem veřejné moci, ale je zcela zjevně neústavní nebo nelegální (např. v ČR nemůže soud uložit trest smrti). Nicotný akt právně neexistuje, nenabude právní moci, je nevykonatelný, nemá schopnost vyvolávat následky. Pokud je akt aplikace potvrzen odvolací instancí nebo opravné prostředky nejsou přípustné či byla zmeškána lhůta k jejich uplatnění, nabude právní moci.

13. Právní moc aktu aplikace práva Jedná se o klíčovou vlastnost aktu aplikace práva. Jakmile nabude právní akt právní moci, je závazný a nezměnitelný. Právní moc nastává, pokud proti danému aktu nelze podat řádný opravný prostředek. Uplatnění opravného prostředku má 2 účinky: • devolutivní - přesun rozhodnutí na vyšší právní instanci • suspenzivní - odklad závaznosti rozhodnutí. Podle druhu opravného prostředku a postupu opravného orgánu rozlišujeme tato opravná řízení: • apelace - přezkoumání po stránce skutkové i právní. Možnost napadené rozhodnutí potvrdit, změnit nebo zrušit. V českém právu se uplatňuje princip úplné či neúplné apelace při odvolání jako řádném opravném prostředku, • kasace - přezkoumání po stránce právní. Vychází se přitom ze skutečností a důkazů, které byly uplatněny před orgánem, který vydal napadené rozhodnutí. Možnost napadené rozhodnutí pouze potvrdit či zrušit (v tom případě je věc vrácena nižší instanci k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí), • revize - přezkoumání po právní stránce. Možnost rozhodnutí potvrdit, změnit nebo zrušit (v tom případě je věc vrácena nižší instanci k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí).

14. Res iudicata a litispendence • V případě pravomocného rozhodnutí věci, vzniká překážka věci pravomocně rozhodnuté, tzn. že o věci nelze znovu jednat (ne bis in idem). Existují však výjimky: • pokud jsou zjištěny základní vady z hlediska skutkového stavu (zejména pokud se objeví skutečnosti, které nebyly dříve známy), • pokud jsou zjištěny závažné právní vady. Důsledkem je možnost mimořádných opravných prostředků (obnova řízení, stížnost pro porušení zákona apod.). Pravomocné rozhodnutí lze rovněž přezkoumat z hlediska ochrany ústavnosti. Vedle překážka věci pravomocně rozhodnuté je v procesech aplikace práva důležitá překážka litispendence (překážka zahájeného procesu). To znamená, že jakmile bylo v dané věci započato řízení, není možné zahájit totéž řízení např. u jiného soudu, a to až do skončení onoho prvního řízení.

15. Vykonatelnost aktu aplikace práva Vykonatelnost aktu aplikace práva znamená možnost vynucení povinnosti, tedy okamžik, kdy lze přistoupit k donucení, ke splnění povinností uložených v aktu, tj. k exekuci (např. zaplacení dluhu, vyklizení bytu apod.). Vykonatelnost je zpravidla možná až po nabytí právní moci a uplynutí lhůty k dobrovolnému splnění povinnosti.

16. Výklad práva a jeho subjekty • laický výklad - je nedokonalý, nepoužívá interpretační metody, je neodborný a nezávazný. • doktrinální výklad - je odborný, vědecký, vyskytuje se v odborné literatuře, není závazný, často však ovlivňuje aplikační a interpretační činnost soudů a dalších orgánů veřejné moci (např. komentáře k zákonům). • legální výklad - je výkladem zákonodárce (resp. určitého orgánu zákonodárného sboru). Je-li možnost vykládat normy svěřena zákonodárnému sboru, je takový výklad obecně závazný, avšak v právním státě se toto nepovažuje za žádoucí. Tedy se nepovažuje za žádoucí, aby zákonodárce ex post vykládal ustanovení zákonů, to je věcí soudů. Legální výklad je však nutno odlišit od legálních definic, kdy zákonodárce předem jasně vymezí význam zákonných pojmů. • výklad Ústavního soudu - co se týká ČR, tak rozsah rozhodovací a interpretační pravomoci ústavního soudu je primárně dán články 87 a 89 Ústavy ČR. Ústavní soud nezaujímá stanoviska k otázkám návrhů zákonů a jiných právních předpisů. V ČR Ústavní soud nemá pravomoc závazně vykládat Ústavu a další ústavní zákony vně judikování, tzn. že právní názor Ústavního soudu není formálně obecně závazný (narozdíl od vlastního rozhodnutí).

17. Výklad práva a jeho subjekty • výklad vyšších soudů - jedná se o judikaturu vyšších soudů (Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, vrchních soudů a krajských soudů). Tento výklad není (v ČR a kontinentálním typu právní kultury vůbec) právně závazný, a to ani pro nižší soudy. Přesto však interpretační stanoviska mají fakticky značný význam a vliv a to jednak pro věcnou autoritu těchto stanovisek, jednak pro možnost přezkoumání soudních rozhodnutí nižších soudů soudy vyššími zákonem stanoveným postupem (použití řádných a mimořádných opravných prostředků). • služební výklad - je používán ve veřejné správě v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti. Je obsažen zejména v interních směrnicích a je služebně závazný. Je závazný pro podřízené pracovníky, nikoli externě (pro nepodřízené pracovníky). Má však externí dopad. Tento dopad je omezen přezkumným řízením nezávislými soudy (správní soudnictví). • autentický výklad - ten je prováděn orgánem veřejné moci, který vydal normativní právní text, jenž je předmětem interpretace.

18. Metody výkladu Standardní metody: • jazyková metoda - spočívá na gramatické a sémantické analýze (synonyma, homonyma, neostrý význam slov), • metoda logického výkladu, • metoda systematického výkladu - je založena na posouzení jazykového a logického kontextu. Nadstandardní metody: • výklad historický - zjišťuje se úmysl zákonodárce, a to především z obecných ustanovení, preambule apod., • výklad teleologický - snaha interpretovat a následně aplikovat právní normu podle smyslu a cíle té normy, tzn. že je sledován účel zákona, • výklad srovnávací - srovnává obdobné instituty v právních řádech jiných států.

19. Použitá literatura Monografie: GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 308 s. ISBN 978-80-7380-233-2.