didaktika

1. didaktika

2. Vyučovací proces: • cíl– zamýšlený a očekávaný efekt, k němuž všichni směřují; stav, kterého má být společně dosaženo; • obsah – co se chce sdělit, mapa, jak obsah předávat druhým; • zásady – prostřednictvím čeho se obecně sděluje, didaktické možnosti; • forma – jak je organizováno; • metoda – cesty k cíli, postup; • pomůcky, prostředky – co je potřeba;

3. vzdělávání – proces získávání postojů, dovedností a vědomostí; výchova + vzdělání = edukace (education); • vzdělání – stupeň dosažených vědomostí; • výchova – cílem je vytvořit v člověku nějaký postoj, základem je zážitek, zkušenost;

4. 1. cíle směřují → k získání informací o novém jevu, problému atd.; → k výchově člověka; rozlišují se: • plánované (co plánujeme změnit v kognitivním, afektivním a psychomotorickém stavu žáků); • reálné (co se skutečně podařilo změnit v kognitivním, afektivním a psychomotorickém stavu žáků);

5. vlastnosti cílů • komplexnost– skutečnost uchopit ze všech stran: kognitivně, afektivně i psychomotoricky; • konzistentnost (soudržnost) – cíl musí být součástí nějakého systému (vyšších cílů i nižších cílů), musí mít nějaký smysl a navazovat na sebe, tvořit pyramidu; tématické celky→ cíle výukových jednotek→ dílčí cíle v jedné hodině; • kontrolovatelnost – možnost ověření (postoj ověří teprve konkrétní životní situace); • přiměřenost – cíl musí být splnitelný pro většinu ve skupině;

6. dělení cílů 1) kognitivní – směřuje ke znalostem; 2) afektivní – směřuje k výchově (základem je zážitek); 3) psychomotorické – směřují k dovednostem (např. cizí jazyk);

7. kognitivní – směřuje ke znalostem • znalost (poznej a zapamatuj si); • porozumění (pochop); • transformace (řekni jinak); • interpretace (vyber hlavní myšlenku); • extrapolace (vyvoď důsledky); • aplikace (řeš problém); • analýza (rozlož); • syntéza (slož); • hodnotící posouzení (posuď, měj názor);

8. afektivní – směřuje k výchově • přijímání (vnímavost, uvědomění si); • reagování (to se mi líbí); • oceňování hodnoty (to je dobré); • integrování (zařazení do systému mých hodnot-vím, že je to dobré); • internalizace (takový přece jsem);

9. psychomotorické – směřují k dovednostem • imitace ( nápodoba) • manipulace ( praktické cvičení) • zpřesňování ( složitější úkol) • koordinace (schopnost více činností najednou) • automatizace (činnost bez uvažování)

10. správně formulovaný cíl by měl obsahovat: • jednoznačnou identifikaci cíle (nakresli, vypočítej…); • rozsah výkonu ( sčítání a odčítání, určování států a jejich hlavních měst…); • podmínky, za kterých má být výkon realizován (samostatně, ve dvojicích, s kalkulačkou…); • normu (množství) výkonu žáka (písemka na 5 minut, 10 otázek…);

11. nesprávně formulovaný cíl je: • nejednoznačný (připouští více interpretací); • velmi obecný (podrobně nespecifikovaný); • redukován na popis činnosti v hodině;

12. 2. obsah pro každý předmět formuluje mateřská věda s ohledem na pedagogiku, obsah = učivo; • to, co věda vyčlenila jako podstatné; • věcný obsah vzdělávání je didakticky uspořádán;

13. obsah • poznatky+ formulované kognitivní cíle; • dovednosti + formulované psychomotorické cíle; • postoje a hodnoty + formulované afektivní cíle;

14. 3. zásady – vystihují zákonitosti procesu výuky • zásada komplexnosti – cílem je komplexní rozvoj osobnosti,všech stránek: afektivní, kognitivní i psychomotorické, stejnoměrně, aby na konci byla zralá osobnost; • zásada vědeckosti,pravdivosti a věrohodnosti – odpovídá současným poznatkům; • zásada individuálníhopřístupu – přihlížet k individuálním zvláštnostem, přihlížet k : tělesnému a zdravotnímu stavu; citovéstránce; volním schopnostem a motivačním tendencím – jak se umí soustředit;

15. 3. zásady – vystihují zákonitosti procesu výuky • zásada spojení teorie s praxí – snaha, aby teoretické znalosti byly spojeny s praktickou činností, aby učení mělo nějaký praktický důsledek pro život; • zásada uvědomělosti a aktivity – co mohou sami, mají udělat sami, nejméně efektivní - výklad→ pokládání otázek → aktivní čtení→ demonstrace → diskuse → praktické cvičení → vysvětlování, objasňování tématu druhým – nejefektivnější; • zásada názornosti – člověk je nastaven na zrakové vjemy; zrakem vnímáme až 80% informace (pomůcky), sluchem 12%, hmatem 5%; běžně naopak: 80% všech informací působí na sluch, 12% na zrak, zbytek na ostatní smysly

16. 3. zásady – vystihují zákonitosti procesu výuky • zásada přiměřenosti – týká se rozsahu a obsahu učiva, nemusím říci úplně všechno, ale musím odpovědět na všechny otázky, které položili, ke kterým jsem je vyprovokoval, elementarizace,zjednodušení nesmí být na úkor pravdivosti a vědeckosti; • zásada soustavnosti – postupujeme systematicky, důležité ověřené osnovy a učební plány; • zásada trvalosti a operativnosti – aby zůstalo něco, k čemu se někdy vrátí;

17. 4. organizační formy uspořádání vyučovacího procesu, vytvoření prostředí a způsob organizace činnosti učitele i žáků při vyučování, aby se dosáhlo co nejefektivněji cíle; 1) individuální– výuka jednotlivého žáka, např. doučování, hra na hudební nástroj, jízdy v autoškole, jazyková konverzace apod., moderní formou je domácí škola (dítě musí splnit min. stanovené požadavky, koná rozdílové zkoušky ve škole, mělo by se účastnit i aktivit v kolektivu); 2) hromadná, frontální – vyučující řídí výuku celku, reguluje činnost, určuje, co se bude dělat, je vhodné pro stejně smýšlející skupinu na stejné úrovni, učitel musí s žáky manipulovat ;

18. hromadná, frontální • učitel + žáci jako skupina – učitel strhává pozornost na sebe, klasický případ, žáci sedí v lavicích, učitel stojí před nimi, pro skupinu je náročné; • učitel + žáci jako jednotlivci – každý ze žáků má své místo tak, aby se k němu učitel pohodlně dostal, učitel může přistupovat individuálně ke všem, náročné pro učitele; • zaměření na předmět – doprostřed se položí předmět, který nese obsah, cílem je soustředit pozornost na téma hodiny, pozornost na sebe nestrhává učitel – zařadí se mezi žáky;

19. 3) individualizovaná– přístup ke každému žákovi jako k individualitě, individuální úkoly, postup, práce, žáci nemají učebnice, pouze příručky, absolvent je schopen formulovat svůj názor, pracovat s informacemi, protiklad k hromadné výuce, která vede k uniformitě, potlačuje individualitu, nedostatečně rozvíjí samostatnost a tvořivost žáků; 4) diferencovaná– záměrné rozdělení dětí podle předem daných kritérií – klíčů: schopnosti, zájmy, nadání apod., diferenciaci je vhodné provést tak, aby nevznikla segregace a diskriminace, vytvoření homogenní skupiny (např. talentované děti, nebo naopak děti s určitým problémem) poskytne vhodné podmínky pro přiměřený rozvoj každého jednotlivce, diferenciace vede ke zvýšení pedagogické účinnosti a ke zkvalitnění vzdělávání;

20. 5) skupinová– rozdělení žáků do skupin za účelem plnění konkrétního úkolu, rozdělení do skupin může být podle různých hledisek: druh činnosti, obtížnost činnosti, zájem žáků, pracovní tempo, dovednost spolupracovat apod., tvořit skupinu mohou dva žáci (tzv. párové učení), ideální počet: 3-5,mohou být vytvořeny učitelem losováním, direktivně, abecedně nebo vzniknout i spontánně, jako výsledek předcházející hry, soutěže apod.; • klady: tvůrčí a podněcující aktivita, zapojení, spolupráce, komunikace, cvičí se pozitivní vzájemná závislost, brát ohledy na druhé, učí se samostatnosti (sami si organizují práci); • negativa: zvládne se menší kvantum práce, větší hlučnost, obtížné hodnocení, nesystematické, nerovnoměrná zátěž žáků, ve skupině může pracovat jen jeden, náročné na přípravu výuky;

21. 6) projektová– řešení úkolu, projektu, celou skupinou žáků z různých úhlů pohledů, využívá mezioborové vztahy, učení v tématických celcích, projekt vychází z logiky životní reality, umožňuje vnitřní diferenciaci, rozvíjí spolupráci, tvořivost, schopnost řešit problémy; 7) otevřená– dá se volně přecházet mezi činnostmi, dítě si dobu i pořadí činností určuje samo, vede k převzetí větší odpovědnosti žáků za plánování i průběh vlastního učení, v denním rozvrhu se objevují časově vymezené bloky tzv. volné práce, v níž žáci pracují podle předem připraveného týdenního plánu - plní úkoly v něm obsažené, je vhodná zejména při procvičování a opakování, při volné práci se podporuje vzájemná kooperace; 8) kooperativní– výchova kooperuje s kulturou a prostředím dětí, respektuje kulturní a sociální rozdílnost, podporuje vzájemnou komunikaci a kooperaci žáků, nejprve se učí komunikativním dovednostem naučit, pravidlům soužití, která umožní efektivní práci ve skupině, požadavek důvěry, pravdivosti a dovednost aktivně naslouchat a o schopnost plného osobního nasazení;

22. 5. metoda – cesta k cíli, cílený postup, jednání podle určitých pravidel; metodika – souhrn konkrétních postupů, podklad, scénář; klasifikace metod, aspekt: • a) didaktický (dělení podle cíle); • b) psychologický – podle aktivity žáka, jak se s ní pracuje; • c) logický – podle myšlenkových operací • d) procesuální– podle fází výuky (zkoušení, opakování, motivace, aplikace); • e) organizační– podle výukových forem a prostředků;

23. aspekt didaktický 1) slovní (patří zde výklad, vyprávění-hlavně na prvním stupni škol): • metody monologické (popis, vysvětlování, vyprávění, přednáška) • metody dialogické (rozhovor, diskuse, dramatizace, didaktické hry a participační metody, brainstorming) • metody práce s učebnicí, knihou • metody písemných prací 2) názorně demonstrační: • pozorování předmětů a jevů • předvádění (předmětů, modelů) • demonstrace (statických obrazů) • projekce (dynamická-film, statická-diapozitiv)

24. 3) praktické: • nácvik dovednosti • laboratorní práce • pracovní činnost (pozemky) • výtvarná a grafická činnost 4) participativní: • dialogy • situační metody • inscenační • brainstormingové metody

25. aspekt psychologický • 1) reproduktivní metody – žák si osvojuje hotové vědomosti a na požádání je reprodukuje; • 2) přechodné – předpokládá jak osvojování hotových informací, tak i prvky tvořivé činnosti; • 3) produktivní metody – žák získává převážně samostatně nové poznatky jako výsledek tvořivé činnosti, řešení problémových úloh, řízená diskuse, didaktické hry;

26. 1) reproduktivní metody – žák si osvojuje hotové vědomosti a na požádání je reprodukuje: • informačně-receptivní metoda – dosahuje cíle předáváním hotových informací žákům formou výkladu, přednášky, rozhovoru, vysvětlováním, popisem, ilustraci; pomocí tištěného textu, učebních pomůcek, demonstračních pokusů; poslechem zvukových nahrávek, sledováním videoprogramů atd., aktivita je hlavně na učiteli, žák je aktivní jen v tom, že si zapamatovává poznatky, osvojuje postup učení; • reproduktivní metoda – organizované opakování způsobů činnosti, plnění učebních úloh lze realizovat ústní reprodukcí, opakovacím rozhovorem, čtením, psaním, řešením typových učebních úloh atd.;

27. 2) přechodné – předpokládá jak osvojování hotových informací, tak i prvky tvořivé činnosti: • metoda problémového výkladu – učitel vytyčí žákům problém, tj. takovou učební úlohu, na kterou žáci neznají odpověď a musí se k ní na základě osobních aktivit za pomoci učitele dopracovat, postupně se seznamují s jednotlivými fázemi řešení a tak si fixují algoritmus postupu 3) produktivní metody – žák získává převážně samostatně nové poznatky jako výsledek tvořivé činnosti, řešení problémových úloh, řízená diskuse, didaktické hry: • heuristická metoda - metodický návod jak objevit nová fakta, učitel z okruhu učiva a zkušeností žáků konstruuje učební úlohy tak, aby pro žáky znamenaly určitý rozpor, určitou obtíž, tak aby od nich vyžadovaly samostatné řešení • výzkumná metoda - vyžaduje od žáků samostatné hledání řešení pro celistvý problémový úkol, učitel konstruuje problémové úlohy, které žáci řeší samostatně, objasňuje postupy, řídí a koriguje činnost žáků, jeho aktivita ustupuje do pozadí, experimentální a teoretická činnost, řešení badatelských úloh

28. 6. materiální didaktické prostředky předměty sloužící k didaktickým účelům nebo vytvářející vhodné podmínky pro výuku; • podpůrný prostředek k dosažení cílů vytvořením vhodných podmínek; pomáhají při řízení procesu osvojování a při kontrole výsledků; napomáhají zkvalitňování (zpřesnění) myšlenkových i praktických činností žáků; pomáhají při motivaci, stimulaci a aktivizaci, naplňují zásadu názornosti;

29. funkce: • informativní– podporují osvojování poznatků a vytváření vědomostí, prezentují, konkretizují a znázorňují učivo, pomáhají při rozvoji představ a vytváření pojmů; • formativní – rozvíjejí aktivitu, samostatnost, tvořivost, přispívají k vytváření příslušných dovedností, návyků, schopností a postojů, účastní se formování osobnosti žáka; • instrumentální – umožňují žákům vykonávat různé činnosti bez přímé účasti učitele, usnadňují výukovou komunikaci (demonstrace, manipulace, experimenty);

30. klasifikace materiálních didaktických prostředků učební pomůcky: • originální předměty a reálné skutečnosti (přírodniny, výtvory a výrobky, jevy a děje); • zobrazení a znázornění předmětů a skutečností (modely, zvukové záznamy); • textové pomůcky (učebnice, sešity, návody, sbírky úloh, doplň. liter., časopisy, encyklopedie); • pořady a programy prezentované didaktickou technikou; • speciální pomůcky (žákovské experimentální soustavy, pomůcky pro Tv, Pv); technické výukové prostředky: • auditivní technika (přehrávače, školní rozhlas); • vizuální technika (zpětné projektory, promítač diapozitivů); • audiovizuální technika (přehrávače, televize, dataprojektor); • technika řídící a hodnotící (výukové počítačové systémy, osobní počítače); • trenažéry;

31. organizační a reprografická technika: • fotolaboratoře; • kopírovací a rozmnožovací stroje; • rozhlasová studia a videostudia; • počítačové sítě; výukové prostory a jejich vybavení: • učebny se standardním vybavením (tabule, nástěnky, skříň na knihy atd.); • odborné učebny; • laboratoře; • dílny, školní pozemky; vybavení učitele a žáka: • psací potřeby; • kreslicí a rýsovací potřeby; • kalkulátory, přenosné počítače, notebooky; • učební úbor, pracovní oděv;

32. zásady práce s učebními pomůckami • mít trvalý aktualizovaný přehled o učebních pomůckách, • znát obsluhu a základní údržbu, • funkční začlenění pomůcek do výuky, (práce s učebními pomůckami je pouze prostředek, ne cíl výuky), • v předstihu vyzkoušet fungování pomůcky, • při předvádění zajistit, aby všichni žáci viděli, vhodně žáky zapojit, • promyslet aktivitu žáků při demonstraci, přednost mají ty experimenty, kdy žáci sami objevují, • dbát na dodržování pravidel ochrany zdraví a bezpečnosti práce;