K charakteristice současné sociologie

1. 1. Úvod 2. Sociologie A. Giddense 3.Sociologie A. Touraina 4. Sociologie U. Becka 5. Vlivy sociologické tradice 6. K postmoderní etapě sociologie K charakteristice současné sociologie

2. 1. Omezená liberální modernita – konec 18. a dvě třetiny 19. století. 2. organizovaná modernita – poslední třetina 19. a dvě třetiny 20. století. 3. období postmoderny – poslední čtvrtina 20. století Periodizace vývoje modernity

3. Společnost změnila své ekonomické, politické a sociální uspořádání. K nejobecnějším procesům tvořícím podstatu modernity patří individualizace, abstrakce a generalizace společenských vztahů a funkční diferenciace subsystémů. Tyto procesy se staly předmětem protikladných hodnocení. Sociologie je produkt modernity.

4. Giddens uvádí, že odlišnosti mezi moderní a tradiční společností souvisí se zásadními změnami v pojímání prostoru a času. V tradiční společnosti se aktivity lidí odvíjely v rámci lokality a v rámci místního času. V moderní společnosti se prostor oddělil od místa. Sociologie Giddense

5. stále více odehrávají na dálku a probíhají mezi lidmi, kteří nejsou současně přítomní na témže místě. Sociální vztahy byly vytrženy z místních, časových kontextů. Tato koordinace je možná díky dvěma mechanismům: a) symbolickým znakům b) expertním systémům V moderní společnosti se lidské činnosti

6. člověku mnohem více bezpečí, než mu mohly poskytnout tradiční společnosti. Tradiční svět byl naplněn častěji úzkostmi a nejistotami, neboť příroda i lidské násilí bylo častěji mimo kontrolu. Giddenss polemizuje s názorem, že abstraktní společnosti jsou vůči lidem cizí a nepřátelské. Giddens se domnívá, že moderní abstraktní systémy poskytují

7. kolonizují živý svět. Zdůrazňuje, nakolik se osobní svět moderního člověka stal bohatším. Zdůrazňuje výhody globalizace pro socilní vztahy. Připouští existenci rizik dříve neexistujících. Moderní člověk už nevystačí s omezenými příležitostmi. Moderní člověk si vytváří a přetváří vlastní identitu pomocí abstraktních systémů. Nesouhlasí s J.Habermasem, že abstraktní systémy

8. Giddens vidí v abstraktních strukturách prvky, které umožňují rozšiřovat možnosti lidsjého jednání. Druhá sociolgická tradice, teorie konfliktu v nich vidí nástroje dohledu a kontroly, jež utlačuje aktéry a působí v zájmu sebereprodukce systému a těch, kdo z daného systému profitují. Sociologie A. Touraina zdůrazňuje rozchod aktéra se systémem.

9. Své názory na povahu moderní společnosti shrnul nejúplněji v práci Critique de la modernité (1992). Touraine na rozdíl od Giddense klade důraz na nebezpečí těchto systémů. Vychází z poznání kritické sociologie, která odhalila násilí za řádem, represi za konsensem, iracionalitu v modernizaci, soukromý zájem uvnitř obecných principů. Právě z těchto myšlenkových zdrojů čerpá své pojetí modernity A. Touraine

10. narůstající separaci systému společnosti od světa subjektivity. Ve jménu rozumu jsou prosazovány stále účinnější způsoby výroby, výkonu, moci a aplikace technic- kého, expertního vědění. Tomuto tažení rozumu má ustoupit všechno, co není kalkulovatelné, využitelné, bezprostředně ziskové. Touraine charakterizuje moderní dobu jako

11. má být proměněný v pouhý „ lidský zdroj“, připra-vený spolu s ostatními zdroji sloužit stále vyšší výkonnosti systému, což údajně prospívá oběma stranám, tedy systému i člověku. Ve skutečnosti si však moderní systém svými členy posložil při sledování svých, neosobních zájmů. Rovněž člověk má být podřízen těmto kritériím

12. mnohem rafinovanější, než dříve. Technické aparáty dokáží vyvolat v domněle nezávislých individuích určité potřeby a tím zasahují přímo do kulturního vymezení hodnot, zatímco v přechozích fázích modernity se omezovaly jen na oblast vztahů vý-roby a distribuce zboží. Nadvláda nad jednotlivcem je méně brutální, ale je

13. na využitelnost a snadnou použitelnost. Celé dějiny modernity jsou svárem mezi racionalizací prováděnou ve jménu celku a subjektivací, tedy obrany hodnot , jež jsou z hlediska těchto cílů vyloženě neužitečné. Právě v tomto rozporu, který se neustále zostřuje, spočívá podle Touraina roztržka mezi sytémem a aktérem. V člověku je však něco, co nelze redukovat na pouhý kalkul,

14. bez abstraktních systémů, které mu přinášejí stále nové výhody a stíle zajímavější impulzy.Giddens odmítá nazývat toto zvyšování lidských možností kolonizací soukromí. Tourainenaopak tvrdí, že abstraktní systémy využí- vají, ba přímo zneužívají své členy tím, že kladou na první místo bezprostřední maximalizaci zisku. Moderní člověk podle Giddense by nemohl užívat ani svého soukromí

15. a činí tak na úkor všech ostatních.Giddensovo rozpojení času a prostoru nepřináší stejné výhody všem, naopak přispívá ke vzniku nových mocenských asymetrií. V takto deformovaném světě systém obohacuje jen některé

16. nevidí Touraine v návratu ke starým masovým hnutím, která hovořila jménem, budoucnosti a pokroku a půovažovala se za ztělesnění a vyvrcholení smyslu dějin. Tato masová hnutí se stala jen novým idolem, který po vzoru starých božstev vyžadoval kruté lidské oběti. Alternativu takto neutěšené situace

17. do nových sociálních hnutí jako jsou feministky, ekologové a noho dalších hnutí, která hovoří jen svým vlastním jménem a jejichž členové se dožadují pouze práva být sami sebou. Návrat aktéra tak nemá dobyvačný charakter, je to naopak kolektivní obranná reakce proti snahám systému podřídit se jednorozměrné logice růstu. Veškeré naděje vkládá Touraine

18. která protestují proti degradaci člověka na nástroj produkce, či jednotku konzumu. Taková hnutí nesměřují k ovládnutí společnosti, nýbrž usilují o ochranu svých individuálních či kolektivních svobod. Subjekt se vrací jako protihráč moderní společnosti v podobě hnutí,

19. představují dvě zcelá odlišné interpretace procesů, jež stojí v jádru utváření moderní společnosti, tedy procesů individualizace a generalizace. Jak vidno, Giddensova a Tourainova koncepce modernity

20. Již od dob klasiků sociologie se sociologická teorie snaží postihnout, nakolik je moderní společnost seberegulačním systémem, který spolehlivě zajišťuje svojí rovnováhu, nebo může vést k strukturnímu zhroucení Teorie reflexní modernity Ulricha Becka

21. jsou zejména v posledních desetiletích 20. století posilovány vlnou tzv. postmoderního myšlení, které zpochybnilo řadu základních tezí modernity. V samotné sociologické teorii byla myšlenka sebedestrukce modernity oživena především teorií reflexní modernizace německého sociologa Uricha Becka. Úvahy o křehkosti moderní společnosti, o dočasnosti její existence

22. ve více méně vzdálené budoucnosti, Beck kon-statuje, že tato tendence je vysoce aktuální a hovoří o konci jednoduché či průmyslové modernity, jehož jsme právě svědky. Hovoří pouze o krizi jedné její části a další vývoj ponechává otevřený. Klasici sociologie předpovídali, že k sebedestrukci modernity dojde až

23. modernita se zevnitř přeměňuje, postupně spotřebovává své vlastní základy a ruší sebe samu v dosavadní podobě. Proměny nejsou způsobeny vnější sílou, ani náhodným selháním dobře fungujícího mechanismu. Plně se však se svými předcůdci shoduje v tom, že

24. Vychází z analogie: tak jako kdysi jednoduchá modernita nahradila traiční společnost, právě tak nyní počáteční fáze modernity střídá radikálnější formu moderní společnosti. Beck rozvíjí teorii reflexní modernizace od poloviny 80. let 20. století

25. od svých počátků až do poslední čtvrtiny 20. století. Společnost byla tehdy uzavřena do hranic národního státu. V hranicích státu byl uzavřený i průmyslvý sektor , bez ohledu na mezinárodní obchod. Vztahy mezi prací a kapitalém byly podřízeny potřebám sociálního státu a regulovány formou tripartity. Beck považuje za jednoduchou modernitu průmyslovou společnost

26. Politice se věnovaly masové strany a jejich voliči se rekrutovali podle klíče třídní příslušnosti. Teorie modernizace si představovaly další vývoj jako lineární stupňování blahobytu. Modernizace, jíž jsme svědky vede spolenost jiným, ne zcela zřetelným směrem. Ideálem této společnosti byla plná zaměstnanost.

27. nový druh práce, nový druh globálního řádu, přírody, subjektivity, nový druh každodenního soužití, dokonce i nový druh státu. První modernita byla ve znamení podmíněné in-dividualizace. Beck říká, že v průběhu reflexní modernity vniká nový druh kapitalismu

28. své životní dráhy však mohl každý realizovat jen v prostoru, jenž byl pevně strukturován. Reflexní modernizace prudce snižuje význam všech souřadnic, takže do budoucna si každý musí pomoci zcela sám, bez příkazů a opory. Individua se stala sice formálně svobodnými a navzájem rovnými,

29. musí se rozhodovat při velkém rozsahu nejistoty daném rozhodováním druhých, jež je přesně tak nepodmíněné, jako jeho vlastní rozhodování. Jednoduchá modernita se rozvíjela na principu funkční diferenciace jednotlivých sektorů společ-nosti. Tento princip však narazil na své meze. Každý se stává výhradným autorem svého života

30. není prakticky nikdo, kdo by za vývoj převzal odpovědnost. To se týká jak krize, v níž se ocitá zaměstnanecká společnost, stejně jako globální krize ekologická. Jednoduchá modernita znala na všechny problémy jednoduchovou odpověď více techniky, více trhu, více věděckého poznání. Funkční diferenciace vedla k tomu, že v případě kritických situací

31. mnohé problémy zapříčinila právě moderní technika, minulý ekonomický růst. Základní teze Beckovy teorie zní: je něco zásadně špatného na západním projektu modernizace. Musíme ji podrobit tvrdé kritice, máme.li zachránit to, co je na ní cenné. Druhá reflexní modernita, vyrůstá z poznání , že

32. Druhá modernita je sice plná nových rizik, je plná nejistoty a bezradnosti, zároveň však dává naději, že modernita neustrne. Jde o odlišný pohled od Giddense i od Touraina. Podle Becka struktury nejsou tak stabilní, jak sliboval Giddens a jak se obával Touraine. Becková diagnóza naší přítomnosti vytváří obraz silně ambivalentní.

33. a ve vzniklém vakuu se aktéři učí využívat nový prostor a čelit novým nejistotám. Nepochybně se nalézáme v přelomovém období, kdy staré formy a kategorie přestávají platit a nové dosud nevykrystalizovaly. Tyto struktury erodují , rozpadají se

34. Americký sociolog Robert Nisbet (1913-1996) analyzuje dějiny sociolgického myšlení na základě sady klíčových pojmů. Nisbetova anylýza pracuje s pojmy: tradiční společnost -komunita- autorita – stav- posvátné omezeně liberální společnost – individuum- rozum- kontrakt- příroda organizovaná modernita – společnost- moc- třída - světské Sociologická tradice

35. vztahy mezi modernitou, která se již stačila proměnit v novou tradici a světem sítí, který tuto tradici rozbourává a činí tak s odvoláním na hodnoty rozumu a kontraktu. Nově vznikající svět sítí je výrazem druhé vlny individualizace, abstrakce a generalizace. V době dnešní krize lze popsat

36. síť – sebekontrola – neukotvenost- deregulace. Sítě jsou sestavy tvořené nezávislými uzly, mezi ni miž může být střídavě navozováno a apot rušeno spojení. V případě sítí působících ve společnosti jsou uzly tvořeny jednotlivci, či skupinami a spojení může mít podobu vztahů mocenských, ekonomických, informačních, sociálních. Svět sítí je charakterizován pojmy

37. Jak ukázal španělský sociolog Manuel Casttels moderní in formační technologie povznesly sítě na kvalitativně novou úroveň. Sítě jsou prastarou formou sociální organizace

38. výraznou přednost ve své větší přizpůsobivosti požadavkům prostředí i i svých vlastních účastníků. V posledních desetiletích 20.století se přednosti informačních sítí začínají prosazovat vekonomice a stávají se hlavním technickým předpkladem ekonomické globalizace. Síťové uspořádání má oproti hierarchické formě organizace

39. měl řadu závažných sociálních důsledků.Přechod na síťové uspořádání umožnil snížit objem pracovních smluv a rozšířit pracovní poměr na dobu určitou, či částečný pracovní úvazek. Pro mnoho lidí se práce stala permanentně dočas-nou. Přechod z hierarchického uspořádání na pružně měnitelnou a volně přestavitelnou síť

40. sociální,morální i politické, které jsou s jejich působením spjaty, sítě vítězí v konkurenčním boji s hierarchicky uspořádanými organizacemi. Nemalou část nákladu se daří firmám v síťovém uspořádání externalizovat jak na pracovníky a jejich rodiny, tak na sociální stát. Bez ohledu na problematické důsledky

41. a zeslabování odborů vedou k redukci sociálního státu , který byl základním kamenem společenské smlouvy průmyslové éry. Svět sítí odbourává byrokratické formy kontroly a realizuje sebekontrolu. Svět sítí umožňuje udržovat všechny účastníky ve stálé úzkosti t toho, že budou odpojeni. Casttels hovoří o tom, že tlaky konkurence, flexibilita práce

42. Skládá se z mozaiky více či méně úspěšných vesměs krátkodobých projektů a ustavičných přecodů mezi nimi. Série nejrůznějších projektů vytváří jeho nespojitost a zapřičiňuje sociální neukotvenost. Ta bývá prezentována jako flkexibilita. Život v sítí se promítá i do rozvrstvení

43. Hovoří o vzestupu pro některé a ztrátě pevného zaměstnání pro všechny ostatní, což vede k častějšímu výskytu krizí. Casttels diagnostikuje situaci všeobecné nejistoty.

44. Přichází s tezí o konci velkých vyprávění. Liberální myšlení tuto tezi obhajuje s odkazem na odlidšťující důsledkyvelkých vyprávění náboženského i světského typu. Konec velkých vyprávění nemá jen emancipační dopady. Velká vyprávění pomáhala udržovat řád ajejich údajný konec je součástí procesu deregulace. Postmoderna se projevuje i v oblasti ideí.

45. Odstraňuje velkou část platných norem a činí tak ve jménu rozoje svobody, individuí a údajně racionál-nějšího uspořádání celku. ¨ Jeden z cílů deregulace je odstranění reglemen-tačních institucí, které v moderní společnosti garan-tuje stát. Svět sítí představuje rovněž nejrozsáhlejší vlnu deregulace, jaskou moderní společnost poznala

46. je stát fakticky vyřazen ze seznamu činitelů vykoná- vajících reálnou politickou moc, proože ztrácí kon- trolu nad vlastní ekonomickou politikou. Jak konstatuje Casttels, ve společnosti globalizovaných sítí

47. v širším rámci a dlouhodobějším horizontu vývoj sil, které formují jeho osudy. V důsledku konce vyprávění není schopen se vyjádřit, zda procesy jejichž je účastníkem vedou k pokroku nebo do slepé uličky odcizení. Konec vyprávění znamená, že člověk ztrácí schopnost sledovat

48. Kritici naopak namítají, že sebekontrola je jen intenzivnější stupeň kontroly, takovou její formou, která šetří náklady na výkon dohledu. Příznivci světa sítí považují sebekontrolu za projev svobodné vůle

49. k otevřené společnosti, každý se může stát naprosto svobodným dizajnérem svého osudu a v krátkém okamžiku může korigovat a vylepšovat svojí životní dráhu a karieru. Kritici ti naopak zdůrazňují nebývalou míru nejistoty, kterou sociální neukotvenost přináší a poukazují na problémy budování vlastní identity. Podle stopenců sítě znamená neukotvenost krok na cestě

50. investic, ale také informací, technologií, medilních představ a kulturních symbolů. Tyto toky vyřazují ze hry až dosud vrcholnou instituci, národní stát. Přechod moci z rukou státu do nadnárodních oblastí zmírnil obavy, že moderní svět se stane utlačivým vězením. Zároveň zvýšil riziko, že se společnost promění v divokou džungli. Sítě jsou v neustálém pohybu, což vytváří mohuné toky kapitálu,